Můj život poustevníka
Žiji v malém kamenném domku uprostřed pouště. Jsem tak trochu jako Malý princ - není to velký svět, ale je jenom můj a já se o něj starám s láskou. Oproti jiným domům má ten můj z kamene ohromnou výhodu - je v něm stále chladno. Kdekoliv jinde by to bylo na obtíž, ale uprostřed žhavé pustiny je to nesmírně příhodné.
Když se rozhlédnete kolem, kam jen oko dohlédne je jen písek, sucho a samota. Má studna je jediná na míle daleko a vody v ní moc není, ale ale pro osamělého poustevníka vystačí i na tři století. Čas od času pohostí i nějakého žíznivého zbloudilce, který jdouc v horku pouští spatří mé obydlí, ale teď už se zde takový alespoň rok neukázal.
Mně samota nevadí - právě naopak. Život zde mi dal mnohem víc než kdy město mohlo nabídnout. Počasí je tu stále hezké a slunce sice pálí, ale vzduch je kupodivu čerstvý a když občas zaprší, vždy se objeví duha. Jediný problém jsou ta tornáda. Přicházejí nepravidelně, nemusí se objevit i několik let, jen aby mě vzápětí sužovala pětkrát týdně, a vždy udeří jako blesk z čistého nebe. I délka trvání se liší, ta nejkratší se přeženou za několik málo minut, jednou mě však zastihlo i takové, které trvalo bezmála měsíc. Na tornádo se nelze nijak připravit, můžete jen počítat škody. Dům z kamene je dosti odolný, vítr jej nestrhne, ale bez mých neustálých oprav by se jistě časem rozbořil. Co však opravdu trpí, je můj zeleninový záhon. Slunečního světla má vždy dostatek a voda taky stačí, ale ty horkovzdušné kolotoče můj záhonek devastují. Jistě se mi teď budete snažit poradit, jak svůj zdroj obživy bránit, vězte však, je to zbytečné. Skleník mi vítr odnesl, v domku je málo světla, takže rostlinky dovnitř nepřemístím a přemisťovat dovnitř před vypuknutím bouře je nestíhám, zkoušel jsem je i schovávat venku pod plachtu, ale pokoušet se o to v tom vichru je životu nebezpečné.
Tornádům se tedy nelze nijak bránit, a to je právě to nejhorší. Mohu se jen zabarikádovat doma a naslouchat tomu, co v tichu pouště zní jako konec světa. Jediné, co trochu usnadňuje čekání, je rozptýlení. Tak tu sedím v samotě svého zoufalství, které prosvětluje jediná svíčka, a snažím se zabavit psaním, zatímco mi poušť hrozí záhubou.
-M-
Když se rozhlédnete kolem, kam jen oko dohlédne je jen písek, sucho a samota. Má studna je jediná na míle daleko a vody v ní moc není, ale ale pro osamělého poustevníka vystačí i na tři století. Čas od času pohostí i nějakého žíznivého zbloudilce, který jdouc v horku pouští spatří mé obydlí, ale teď už se zde takový alespoň rok neukázal.
Mně samota nevadí - právě naopak. Život zde mi dal mnohem víc než kdy město mohlo nabídnout. Počasí je tu stále hezké a slunce sice pálí, ale vzduch je kupodivu čerstvý a když občas zaprší, vždy se objeví duha. Jediný problém jsou ta tornáda. Přicházejí nepravidelně, nemusí se objevit i několik let, jen aby mě vzápětí sužovala pětkrát týdně, a vždy udeří jako blesk z čistého nebe. I délka trvání se liší, ta nejkratší se přeženou za několik málo minut, jednou mě však zastihlo i takové, které trvalo bezmála měsíc. Na tornádo se nelze nijak připravit, můžete jen počítat škody. Dům z kamene je dosti odolný, vítr jej nestrhne, ale bez mých neustálých oprav by se jistě časem rozbořil. Co však opravdu trpí, je můj zeleninový záhon. Slunečního světla má vždy dostatek a voda taky stačí, ale ty horkovzdušné kolotoče můj záhonek devastují. Jistě se mi teď budete snažit poradit, jak svůj zdroj obživy bránit, vězte však, je to zbytečné. Skleník mi vítr odnesl, v domku je málo světla, takže rostlinky dovnitř nepřemístím a přemisťovat dovnitř před vypuknutím bouře je nestíhám, zkoušel jsem je i schovávat venku pod plachtu, ale pokoušet se o to v tom vichru je životu nebezpečné.
Tornádům se tedy nelze nijak bránit, a to je právě to nejhorší. Mohu se jen zabarikádovat doma a naslouchat tomu, co v tichu pouště zní jako konec světa. Jediné, co trochu usnadňuje čekání, je rozptýlení. Tak tu sedím v samotě svého zoufalství, které prosvětluje jediná svíčka, a snažím se zabavit psaním, zatímco mi poušť hrozí záhubou.
-M-
Komentáře
Okomentovat