Stojím tu už celá staletí

Stojím a dívám se na celý svět. Pozoruji ho, jako by se mi měl rozpadnout před očima. Je tak křehký - mám pocit, že vztáhnout ruku a pokusit se ho jen letmo dotknout by jej zahubilo. Ne, to přeci nesmím dopustit. Který blázen, ať trpí sebehorší chorobou mysli, by něco takového udělal? Když na něčem závisí můj život, musím to chránit za každou cenu. Sebeobětování ztrácí význam - naznačuje konec mě samého, ale to nedává smysl. Když přeci zachráním to, na čem záleží, ač tím mé srdce umlkne navěky, budu dál žít.

Stojím tedy dál, nehybně, mlčky. Pozoruji ten svět, který brzy opustím. Kochám se pohledem na vysoká pohoří - kdysi hladká, nyní zvrásněná odporem a znechucením nad tím, co se ze mě stalo. I v těch dvou modrých tůňkách se zrcadlí cosi temného - toť zděšení nad mými skutky. Bude bouřka, cítím to. Přichází to od srdce - ledový vichr, před kterým se stromy úctou sklání k zemi. Dva husté tmavé mraky se přiženou i nad mé modré studánky a smrsknou se v jeden. Hladké, lesklé vodopády halící až do teď hory, se začínají bouřlivě čeřit. Chladný vítr ke mě donese jejich líbeznou vůni. Zhluboka se nadechnu a užívám si ji, nese s sebou vzpomínky na slunné louky i stinné lesy plné smutku a osamění. Ovšem to největší potěšení skýtá měkké údolí - rostou v něm rudé plody - sladké jahody, které se chystám políbit.

Ten můj svět je tak zranitelný. Stojím tu už celá staletí, pozoruji jej a se srdcem na dlani čekám, jestli mě vysvobodí nebo mi do hrudi vrazí klín. Pro lásku stojí za to se obětovat.

-M-