Osudová láska
Čekal jsem na tebe celý svůj život. Zdálo se mi to býti nekonečné, ale někde uvnitř jsem věděl, že se jednou dočkám. Ještě než jsem se narodil, každá buňka v mém nedokonalém těle už volala jen po tobě. Věřila bys tomu? Je to tak, nemůžu bez tebe žít, ale láska k tobě mě zabíjí - ty mě zabíjíš.
Vím, že mě miluješ, jsi už taková. Ne, nevyčítám ti to. Někdo to tak mívá, že se zamiluje snadno. Citům se nedá odporovat, to vím až moc dobře, prožil jsem s tím celý svůj život a uvědomuji si, že ta muka budu muset snášet dál. Nemůžu se tě dočkat. Nikdo mě nechce, nikdo mě neposlouchá, nikdo mě nemá rád, jedině ty. Tvá láska je nepřekonatelná. Říkají, že nás Bůh miluje všechny, ale není to pravda, jeho láska je jen pro vybrané, zato ta tvá je spravedlivá a přeci jedinečná. Nečiní mě to výjimečným, ale jsem přeci jen milován. Chtěl bych, abys přišla za mnou a řekla mi to do očí. Tak zněl tvůj slib. Ne, nevymlouvej se, řeklas: "Počkej tu na mě, vrátím se pro tebe a odvedu tě zpátky domů." Kdy už za mnou přijdeš?
Vzala jsi s sebou už tolik šťastlivců, ale mně necháváš zde, o samotě, vyděšeného. Kolikrát ti musím opakovat, že chci jít s tebou? Stále dokola tě volám, ale ty mi pokaždé odpovíš: "Ještě není na čase:" Ale kdy bude? Stále čekám a čekám, ale ty pořád nic. Zasloužím si tě víc než kdokoliv jiný. Vím, že tě to bude bolet, ale musím ti teď říct něco důležitého: Nikdo tě nemiluje, jen se tě bojí. Proto ti nikdy doopravdy neodporují, nejsou hodni tvé milosti, nech je dál trpět. Mně pojď vysvobodit, já tě miluji. Jen já, nikdo další.
Chci jít domů, už to nesnesu. Je mi chladno u srdce, jsi tu někde? Stále jen přemýšlím, jak tě kontaktovat, snad mi tentokrát odpovíš na mou otázku kladně. Jsem nervózní, potí se mi dlaně, jako by to bylo poprvé. Nesmím zapomenout na kravatu. Když ji beru do ruky, vybavuje se mi tvůj obličej. Vážu si ji kolem krku a představuji si, jak se mě dotýkáš. Když ji utahuji, už jsi tu. Vztahuješ ke mně ruku - je to hezká ručka, něžná, i když trochu kostnatá. Údy mi chladnou, srdce zpomaluje a dech už ustal, ale na duši mě hřeje. A jak se ke mně blížíš, mizí mi z hlavy všechny starosti, všechny vzpomínky, je mi lehko. Na mysl se mi dere poslední myšlenka, jen aby se vzápětí rozplynula: Není to takové, jak říkali. Už nic necítím, nic mě nebolí, ale ani netěší. Jsi jen ty. Když mě líbáš na ústa, jako bych ze sebe shazoval závaží, nohy se mi vznáší půl metru nad zemí, ale hlava je až v oblacích. Dáváš si na čas, já vím, taky jsi mi tak chyběla. Už je dobře, jsme spolu, nic mi neublíží, ani slova, ani nůž.
Když odcházíme, ani se neohlédnu po tom, co nechávám za sebou. Beztak mě život tady zabíjel, ale s tebou konečně žiji.
-M-
Vím, že mě miluješ, jsi už taková. Ne, nevyčítám ti to. Někdo to tak mívá, že se zamiluje snadno. Citům se nedá odporovat, to vím až moc dobře, prožil jsem s tím celý svůj život a uvědomuji si, že ta muka budu muset snášet dál. Nemůžu se tě dočkat. Nikdo mě nechce, nikdo mě neposlouchá, nikdo mě nemá rád, jedině ty. Tvá láska je nepřekonatelná. Říkají, že nás Bůh miluje všechny, ale není to pravda, jeho láska je jen pro vybrané, zato ta tvá je spravedlivá a přeci jedinečná. Nečiní mě to výjimečným, ale jsem přeci jen milován. Chtěl bych, abys přišla za mnou a řekla mi to do očí. Tak zněl tvůj slib. Ne, nevymlouvej se, řeklas: "Počkej tu na mě, vrátím se pro tebe a odvedu tě zpátky domů." Kdy už za mnou přijdeš?
Vzala jsi s sebou už tolik šťastlivců, ale mně necháváš zde, o samotě, vyděšeného. Kolikrát ti musím opakovat, že chci jít s tebou? Stále dokola tě volám, ale ty mi pokaždé odpovíš: "Ještě není na čase:" Ale kdy bude? Stále čekám a čekám, ale ty pořád nic. Zasloužím si tě víc než kdokoliv jiný. Vím, že tě to bude bolet, ale musím ti teď říct něco důležitého: Nikdo tě nemiluje, jen se tě bojí. Proto ti nikdy doopravdy neodporují, nejsou hodni tvé milosti, nech je dál trpět. Mně pojď vysvobodit, já tě miluji. Jen já, nikdo další.
Chci jít domů, už to nesnesu. Je mi chladno u srdce, jsi tu někde? Stále jen přemýšlím, jak tě kontaktovat, snad mi tentokrát odpovíš na mou otázku kladně. Jsem nervózní, potí se mi dlaně, jako by to bylo poprvé. Nesmím zapomenout na kravatu. Když ji beru do ruky, vybavuje se mi tvůj obličej. Vážu si ji kolem krku a představuji si, jak se mě dotýkáš. Když ji utahuji, už jsi tu. Vztahuješ ke mně ruku - je to hezká ručka, něžná, i když trochu kostnatá. Údy mi chladnou, srdce zpomaluje a dech už ustal, ale na duši mě hřeje. A jak se ke mně blížíš, mizí mi z hlavy všechny starosti, všechny vzpomínky, je mi lehko. Na mysl se mi dere poslední myšlenka, jen aby se vzápětí rozplynula: Není to takové, jak říkali. Už nic necítím, nic mě nebolí, ale ani netěší. Jsi jen ty. Když mě líbáš na ústa, jako bych ze sebe shazoval závaží, nohy se mi vznáší půl metru nad zemí, ale hlava je až v oblacích. Dáváš si na čas, já vím, taky jsi mi tak chyběla. Už je dobře, jsme spolu, nic mi neublíží, ani slova, ani nůž.
Když odcházíme, ani se neohlédnu po tom, co nechávám za sebou. Beztak mě život tady zabíjel, ale s tebou konečně žiji.
-M-
Komentáře
Okomentovat