Můj život poustevníka
Žiji v malém kamenném domku uprostřed pouště. Jsem tak trochu jako Malý princ - není to velký svět, ale je jenom můj a já se o něj starám s láskou. Oproti jiným domům má ten můj z kamene ohromnou výhodu - je v něm stále chladno. Kdekoliv jinde by to bylo na obtíž, ale uprostřed žhavé pustiny je to nesmírně příhodné. Když se rozhlédnete kolem, kam jen oko dohlédne je jen písek, sucho a samota. Má studna je jediná na míle daleko a vody v ní moc není, ale ale pro osamělého poustevníka vystačí i na tři století. Čas od času pohostí i nějakého žíznivého zbloudilce, který jdouc v horku pouští spatří mé obydlí, ale teď už se zde takový alespoň rok neukázal. Mně samota nevadí - právě naopak. Život zde mi dal mnohem víc než kdy město mohlo nabídnout. Počasí je tu stále hezké a slunce sice pálí, ale vzduch je kupodivu čerstvý a když občas zaprší, vždy se objeví duha. Jediný problém jsou ta tornáda. Přicházejí nepravidelně, nemusí se objevit i několik let, jen aby mě vzápětí sužovala pětkrát týd...